"Nezbláznil ses, to chceš vyjet když je tam venku tolik sněhu?"

 Ráno vstanu a můj zrak se hned upíná ven. Trochu si zanadávám, protože spatřím, že přes noc zase spadla alespoň tuna sněhu. Najednou však pociťuji jak se mi začínají nohy kmitat v nepravidelném rytmu. Polonahlas si říkám, že by to asi chtělo nějakou tu vyjížďku na kole. V tom však uslyším manželčin hlas za mými zády: "nezbláznil ses,  to chceš vyjet když je tam venku tolik sněhu?". Já však statečně odseknu: "však nepojedu na sněhu poprvé ne?".

      Na půl ucha slyším ještě nějaký manželčin dovětek, ale to už startuji mé horské kolo a vyjíždím k Troubeckému lesu. Počasí se mi zdá OK,  jen trochu fouká. Po několika metrech posílen sebevědomím, že to přece není tak strašné, zrychluji. Za chvíli ale poznávám zákeřnost sněhové pokrývky. Přední kolo se mi zaseklo kdesi do díry a já poprvé poznávám zemi zblízka.  Trochu si zanadávám, ale oklepu se a jedu dál.  Zatím je to jinak pohodička, počasí mi přeje, v lese vítr fouká jen minimálně. 

      Jen co vyjedu z lesa cítím, že vítr začíná foukat čím dál tím více, už mi začíná i vadit všudypřítomný sníh. Dostávám se na cestu, kde před chvílí jel terénní vůz. Když vidím ty koleje ve sněhu, říkám si, že to bude parádní trénink rovnováhy, vyjetí ze stopy se bude rovnat pádu. Jen co se mi podaří zdárně projet těmito kolejemi, povoluje má koncentrace a ocitám se dnes na zemi podruhé. Tentokrát to bylo do měkkého sněhu, takže mi to zas až tak nevadilo, kromě toho, že se mi sníh dostává tam kde nechci. 

     Vítr přibývá na síle, chladu a kolo se ovládá čím dál tím hůř. První mi zamrzá přehazovačka, nejde mi vůbec přeřadit a proto si pomáhám šroubovákem a snažím se ten všudypřítomný led aspoň vyšťourat. Pochvíli si všímám, že jsem někde v zápalu boje ztratil potah na sedlo, ale to mě zas tak nemrzí, stejně  jsem ho chtěl vyměnit.

     Když jsem už celkem zprovoznil kolo, začínám zamrzat sám, ruky už dávno necítím, nohy se mi už taky klepou zimou a obličej mám už tak ošlehaný studeným větrem, že je jak z kamene. Domů už je to jen kousek a jsem chlap tak to přece ten kousek vydržím, snažím se nějak povzbudit, ale to už padám potřetí. To už nadávám z plných plic.

    Konečně dojíždím domů jak chcíplý pes. Kolo však jak je mým zvykem očistím první a až pak dojde řada na moji osobní hygienu. Poté procházím kolem manželky, ta se však ke mně jakoby nezná, jen něco si mumlá pro sebe a nechápavě kroutí hlavou. 

    Druhý den vstávám první a opět mé oči směřují ven. Tentokrát spadlo jen asi 3cm sněhu a já se tentokrát snažím vcítit do kůže lidí v Praze a rezolutně si říkám, že dnes do té kalamity určitě nepůjdu jezdit na kole, přeci nejsem blázen. Skočím tedy vedle do obchodu pro čerstvé rohlíky a stavím vodu na kafe. Manželka se po chvíli probouzí a když ji přinesu  snídani do postele, tak se jen provokativně zeptá: "dneska se nejedeš projet?" ...za chvíli už je jen slyšet hurónský smích nás dvou.

     Autor: Staňa