 Červenec
2006 Kolem Bodamského jezera
Bodamské
jezero se řadí k největším a nejznámějším evropským jezerům, s
rozlohou 538,5 km2, 74 km dlouhé a jako takové nejrozlehlejší
v Alpách. Již před 2. sv. válkou bylo Bodamské jezero považováno
za jedno z nejvíce znečištěných evropských jezer a Rýn za jednu
z nejznečištěnějších řek. Nyní je však realita úplně jiná.
1.
den: 22. 7.
Tentokráte vyjíždíme z Klatov, a to okolo 4. hodiny ranní. Tedy
prozatím autem, na kola nasedneme až u jezera. Hnedle jsme na
hranicích. Po německé dálnici je to paráda. Na odpočívadle u dálnice
 si
Japonci houfně fotí náš držák na kola.
Pak ještě pózují u hromady kopřiv. Nevěříme svým očím. U jezera
hledáme přes 3 hodiny místo, kam odstavit auto. Nakonec končíme
na malém parkovišti u jabloňového sadu, kdesi směrem na Tettnang.
Balíme věci na kola a co nejrychleji se snažíme dostat k jezeru,
ale nedaří se nám. Kdesi mezi Langenargenem a Kressbronem jezdíme
v bludném kruhu. Nějaký strejc se dává do řeči, radí kudy jet,
ale nejsme z toho příliš chytří. Aspoň jsem si trochu pokecala.
Nakonec přeci jen dorážíme k jezeru. Hledáme místo na koupání,
ale zatím nic moc. Navštěvujeme Lindau – tentokráte nezapomeneme
zajet i k majáku a soše lva. Lidí je tu jak na Václaváku. Po Lindau
se ale na kole jezdí dobře – všude samá cyklostezka. Do vody lezem
až u Bregenzu. Vody je málo. Od plavání mám odřená kolena. Místečko
pro stan nakonec  nacházíme
u řeky Bregenzer-Aach. Komáři žerou, ale jinak je tu hezky.
Večer se nám někdo málem přerazil o špagáty od stanu, ale náš
plátěný domeček naštěstí nezboural. (43,5 km)
2.
den: 23. 7.
Vyrážíme okolo deváté. Ráno se vracíme do Bregenzu. Původně chceme
vyjet na kopec Pfänder, který nabízí výhled na celé jezero a také
240 alpských vrcholků. Vypadá to, že stejně není nic moc vidět
a tak to vzdáváme. Díky bohu, bolí mě furt koleno a tak bych se
tam stejně nevydrápala. Obracíme a kolem Rýna míříme do Lichtenštejnska.
To je jiný kafe. Stále po cyklostezce okolo řeky. S autem se tu
nesetkáme. Pokud přejíždíme silnici, máme přednost a auta většinou
stopku. Cyklista je tu prostě pánem. Co víc si přát. Jen to slunce
by nemuselo tak pálit. Po cestě  dáváme
koupel
v řece. Ve Vaduzu nás přepadá slejváček – schováváme se pod stříškou
u parkoviště a dáváme véču. Za chvíli je po dešti a tak vyrážíme
na prohlídku města – je to tu naprosto super. Všude pořádek, dokonale
uklizeno a lidí jen pár. Nejvíce nás fascinuje fakt, že naprosto
vše, co je možné, je z nerezu – snad i poklopy na kanálech. Dominantou
města je hrad tyčící se nad městem, sídlo vládnoucího knížete.
Většina památek je po obou stranách hlavní třídy Städtle, začínající
na Radničním náměstí. Poflakujeme se po městě a vůbec se nám odtud
nechce. Podle naší mapy by měl být v blízkosti Vaduzu kemp, ale
žádný nenacházíme. Ani vhodné místečko pro stan dlouho nikde.
Navíc bychom se už umyli. Díky bohu za řeku. Nakonec stan stavíme
na modelářském letišti. V křoví šmejdí jezevec a vůbec se námi
nenechá vyrušit. Je to tu trochu strašidelný, ale spí se tu krásně.
(89 km)
3.
den: 24. 7.
Kolem Rýna (ovšem po druhé straně než včera) míříme zpět k jezeru.
U tenisového klubu, kde nabíráme vodu, dědek cyklista rozsedl
dřevěné zábradlí a narazil si kostrč. Chvíli dělá mrtvýho brouka,
poté ale zmizí jak pára nad hrncem. Cestou nacházíme docela pěkný
rybník a tak tu hodláme pár hodin strávit. Vyrochníme se, vypereme,
a uvaříme pořádnou mňamku. V tom hice se nám pak na kolo už vůbec
nechce, ale nedá se nic dělat. Před Rorschachem se stavujeme v
kempu a dáváme pořádnou sprchu. Konečně. Dále pokračujeme přes
město Arbon a pomalu začínáme hledat kemp nebo nějaké vhodné místečko
pro stan. Kempy nacházíme, ale nabité k prasknutí. Chceme trochu
klidu a tak volíme místečko v jabloňohruškovém sadu. (72 km)
4.
den: 25. 7.
Ráno nás budí majitel sadu, který přijel sekat trávu. Ale jako
všichni ostatní, je naprosto v pohodě a ještě si odběhne na snídani,
abychom se mohli v klidu sbalit. Po cyklostezce pokračujeme jen
chvíli a už po desáté hodině končíme v kempu poblíž Altnau. Je
to malinký kemp na statku určený právě pro cyklisty. Zde necháváme
všechny věci a po odpočinku a koupeli vyrážíme jen tak nalehko
do Kostnice. Město se mi docela líbí, a jak je tu zvykem všude
je mnohem víc cyklistů než aut. Kola tu parkují naprosto všude.
Před šraňkami u železničního přejezdu se vždy nashromáždí neuvěřitelný
dav cyklistů, auto maximálně jedno. Dokonce nacházíme i Husův
dům. Je to vlastně jediné místo, kde potkáváme hned několik Čechů.
Jeden z nich čumí asi pět minut na ceduli „Eintritt frei“ a snaží
se zjistit, kolik je vstupné. Mít naložené kolo, asi se skácím.
Dále máme v plánu ostrov Reichenau. V Kostnici bloudíme a na všem
tom asfaltu se pěkně připejkám. Nedá se nic dělat kupujeme opalovací
krém s nejvyšším faktorem, co tu mají, navíc i větší zásoby, protože
zjišťujeme, že už máme pěkně vyjedené brašny. Na ostrov Reichenau
vede přímo cyklistická dálnice. Objíždíme „zeleninový“ ostrov.
Panuje tu naprostá pohoda. Zpátky to jede jako po másle, neb už
je chladněji. Stan už na nás čeká v kempu, takže máme o starost
méně. (76,5 km)
5.
den: 26. 7.
Ráno nám opět trvá, než se vyhrabem. Dnes celý den umírám. Jsem
spálená a bolí mě celé tělo. Znovu projíždíme Kostnicí, dnes v
pohodě, a přes Steckborn míříme do Stein am Rhein – úžasné městečko,
které stojí za vidění. Staré náměstí s domy s freskami – nejstarší
freska je z r. 1520. Důkladná prohlídka by byla minimálně na celý
den. Dále pokračujeme kolem Rýna až do Schaffhausenu. Cesta kolem
Rýna je příjemná. Koupání je tu skvělé. Lidi tu mají zvláštní
zálibu – buď jezdí na čemkoli to jde dolů po proudu, případně
i po proudu plavou a nazpátek pak ťapou po silnici. Také se nezapomeneme
smočit. Voda je lepší než v jezeře. Trochu bloudíme a zajíždíme
po kopečkách. Ale zase máme bezva výhled na Diessenhofen a Rýn.
V Schaffhausenu končíme v kempu, kde potkáváme naše staré známé
z předešlého kempu. (67 km)
6.
den: 27. 7.
 Dnešním
hlavním cílem jsou Rýnské vodopády – 21 m vysoké, 150 m široké,
průtokem vody patří k největším v Evropě. Obhlížíme je z obou
stran – super zážitek. Navíc jsme tu poměrně brzy a tak lidí tu
jen zatím opravdu jen pár. Vlastně máme vodopády skoro pro sebe.
Zpátky se vracíme opět okolo Rýna. Ochlazujeme se ve vodě. Nějaký
dobrodruh plave s baťohem po proudu. Proč by měl šlapat po silnici,
když to jde takhle snadno. U vodopádů bude za chvíli. Dále míříme
na Radolfzel. Brašny nade mnou vítězí a na křižovatce se kácím
i s kolem na silnici. Naštěstí to skončila jen trochu odřeným
lýtkem o převodník. Nakupujeme zásoby a končíme v kempu s opilou
starou recepční. Toho neustálýho balení, vybalování, stavění a
bourání stanu už mám plný zuby. (64 km)
7.
den: 28. 7.
 V
noci se přižene bouřka a deštík – konečně ochlazení. Ačkoliv mám
mobila nařízeného na půl šesté, nechce se nám vylejzat. Venku
je zataženo a mokro a tak se ještě válíme ve stanu. Vyrážíme tedy
jako obvykle. Trochu se vzdalujeme od jezera a přes kopečky směřujeme
do Wallhausenu a odtud lodí do Unterlingenu. Bohužel musíme odstrojit
bagáž. Jinak by se na tu malou loďku tolik kol nevešlo. Je vidět,
že s převážením kol tu mají velké zkušenosti – na minimum prostoru
dokáží poskládat neuvěřitelné množství kol bez jediného škrábanečku.
Pak už na kole pokračujeme do Uhldingenu se skanzenem s pilotovými
stavbami a Meersburgu, kde sledujeme trajekty připlouvající z
Kostnice. Rozhodujeme, že k autu bude lepší dorazit ještě dnes
a tak pelášíme přes Friedrichshafen , kde ještě zajíždíme k Zeppelin
muzeu. Do Langenargenu je to už jen kousek – zde nás přepadá bouřka,
a tak tu trávíme více času, než jsme předpokládali. Poslední rozloučení
s jezerem je tedy bouřlivé – pár minut mlčky sledujeme jezero,
které nám teď ukázalo naprosto odlišnou tvář. Tajně zamáčknu slzu,
teď už se nedá nic dělat. Tak brzy zase nashledanou! Jak jsme
očekávali, máme trošku problém najít auto – všechny sady totiž
vypadají stejně, ale nakonec se přece jen zorientujeme a nacházíme
to správné parkoviště. Jen všechny věci sbalíme a uklidíme, začíná
pěkný slejváček. Musíme tak zavrhnout náš plán, že se vyspíme
pod širým nebem v jabloňovém sadu. A stan se nám v tom dešti,
a ještě k tomu potmě, už taky stavět nechce. Poslední noc tedy
trávíme v autě. Alespoň si zajedeme dát do nedalekého kempu sprchu,
která nám přijde opravdu vhod. (71 km)
8.
den: 29. 7.
 Rozlámaní
po noci v autě vyrážíme pryč od jezera. Plánujeme ještě asi 3
dny autoturistiky. Celý den chčije a chčije, je mlha, tak to stojí
za prd. Projíždíme kolem zámku Neuschwanstein – ten je však schovaný
v mlze, a tak čekáme jestli na nás nevykoukne. Na chvíli přeci.
Ale raději kupujeme ještě pohled. Lidí je tu strašně moc. Dále
míříme do Alp – na Timmelsjoch. Přes mlhu však není nic moc vidět.
Tma je dneska mnohem dřív a tak nás přepadá docela nečekaně. V
chráněné oblasti kempovat nemůžeme a tak končíme na odpočívadle
u dálnice a měníme plány na zítřek. Ráno jedeme za doktorem z
hor.
9.
den: 30. 7.
 V
noci nás nejspíše kontrolovali policajti a tak nás ještě ráno
přijeli omrknout – zjistili, že žijem, tak spokojeně zase odfrčeli.
Malá očista na odpočívadle u dálnice směrem na Innsbruck a vyrážíme
za doktorem z hor. Pro neznalé situce, jedná se o německý seriál
„Doktor z hor“, který se natáčel v nádherném údolí nedaleko Innsbrucku.
Filmový Sonnenstein je ve skutečnosti vesnice Wildermieming. Obhlížíme
co je tu za ty necelé tři roky, kdy jsme tu byli naposledy, nového.
Doktorův domek je naprosto stejný. Brzy mu spadne na hlavu. Pankrácův
domeček je taky polorozpadlý. Je to škoda, lidí se tu trousí poměrně
hodně. Ale vesnička je to pěkná a vůbec celé „doktorovo údolí“
je úžasné a prozatím bez davů turistů. Pro mě je to nejhezčí místo
z celých Alp. Dále pokračujeme vzhůru do hor – konkrétně znovu
na Timmelsjoch. Projíždíme Ötztalským údolím se známým lyžařským
střediskem Sölden. Na vrcholu se
 vydáváme
na malinkou túru, ale především si užíváme všechny ty výhledy.
Počasí nám dnes přeje a tak fotíme, fotíme a fotíme…to zas budou
kýčovité fotky. Nakonec končíme v kempu v Saltusinu v Itálii,
směrem na Merano. Super kemp mezi řekou, jabloňovým sadem, s výhledem
na okolní kopečky, lanovku a v noci osvětlený zámek.
10.
den: 31. 7.
V noci opět prší, ráno to však vypadá líp. Opět výjezd do Alp
na Jaufenpass. Super výhledy – opět kýčovité fotky. Pak po staré
brennerské silnici s výhledem na Alpy a novou dálnici. Návštěvujeme
Innsbruck – staré historické město je moc pěkné. Konečně kupuju
kravský zvon. Ve městě trávíme celé odpoledne, pak už nás čeká
jen cesta domů.
 Něco
málo o městě: Innsbruck: leží na soutoku řek Sill a Inn.
Dnes je hlavním městem Tyrolska, nejvýznamnější turistické oblasti
v zemi. Historické jádro je situováno na pravé straně řeky Inn.
Vede k němu široká Maria-Theresien-Strasse s vysokým sloupem sv.
Anny. Nejpůsobivější historické budovy jsou soustředěny v Herzog-Friedrich-Strasse,
Hofgasse a Rennwegu a na náměstí Stadtplatz. K dalším pamětihodnostem
se řadí zámek Ambras na jihovýchodním okraji města. Stadtturm
– městská věž ze 14. století, situovaná vedle památné radnice,
z výšky 56 metrů se otevírá krásný výhled. Goldenes Dachl – Zlatá
střecha, symbol Innsbrucku – arkýř, jímž v roce 1500 obohatil
Maxmilián I. bývalou rezidenci Fridricha IV. Pokrývá jej 2657
zlacených střešních tašek. Dom St. Jakob – dóm sv. Jakuba postavil
v barokním slohu na počátku 18. století Johann Jakob Herkomer.
Dóm je považován za nejúchvatnější barokní církevní budovu v severním
Tyrolsku. Hofburg – císařský palác, jeho interiér byl za vlády
Marie Terezie přestavěn v rokokovém slohu. Nejkrásnější místností
je Riesenhalle (Síň obrů) – stěny pokrývají velké podobizny Marie
Terezie, jejích 16 dětí a dalších členů císařské rodiny. Alpenzoo
– na jižních svazích Bergiselu sídlí fascinující alpská zoo se
sbírkou alpské fauny. Domov zde nalezlo na 2000 zvířat zastupujících
více než 150 druhů, typických pro alpské prostředí. Nechybí tu
kozorožec horský a medvěd a mnoho místních druhů ptactva, ryb
a plazů. K zoo vás dopraví lanovka z Hungerberg Talstation, přičemž
jízda je zdarma, pokud si koupíte vstupenku do zoo.
|
